V jednoduchosti je SÍLA

Někteří homo sapiens se domnívají, že čím komplikovanější, komplexnější a sofistikovanější terminologické elementy ve svých diatribách implementují, tím inteligentněji budou působit a jejich argumenty budou disponovat větší mírou persuazivnosti.¹ Což je hloupost. Každá praktická příručka rétoriky radí čtenářům, aby používali jednoduchý, srozumitelný jazyk. Intuitivně jsem vždy cítil, že jde o dobré pravidlo, a účastníkům svých kurzů ho vtloukám do hlavy seč můžu. Dosud jsem však pro ně neměl žádnou vědeckou evidenci, takže na všetečnou otázku „Proč? Máte pro to nějaké zdůvodnění?“ bych asi nic kloudného neodpověděl. Díkybohu, že se zatím nikdo nezeptal.

Zachránil mě až princetonský psycholog Daniel Oppenheimer, na jehož výzkum jsem nedávno narazil. Každou zprávu, kterou čteme, musíme nejdříve dekodóvat. Abychom zprávě porozuměli, náš mozek převede shluky barevných skvrn nebo sled zvuků na pojmy. Jeden a tentýž obsah se dá přitom vyjádřit různě – můžete například své sdělení napsat krasopisně nebo naškrábat, můžete mumlat nebo jasně artikulovat, můžete používat jednoduché výrazy nebo dlouhá cizí slova. Sdělení je potom snadněji nebo obtížněji dekódovatelné. Oppenheimer zkoumal, zda má obtížnost dekódování zprávy nějaký vliv na to, zda ji považujeme za přesvědčivou. Co zjistil? Ukázalo se, že obtížně dekódovatelná sdělení považujeme nevědomky za méně přesvědčivá než sdělení snadno dekódovatelná. Když je zpráva nečitelně napsaná, budeme jí věřit méně, než když je napsaná čitelně. Obtížnost dekódování sdělení má také vliv na to, jak hodnotíme inteligenci autora. Čím hůře se nám sdělení dékóduje, tím je pro nás autor větším hlupákem.² Oppenheimer shrnuje výsledky svých výzkumů takto: „Five studies demonstrate that the loss of fluency due to needles complexity in a text negatively impact raters´ assesment of the text´s authors.“ Výzkum se týkal tištěných a psaných textů, takže je předčasné zobecnit výsledky i na mluvenou řeč, ale předpokládám, že odhalená souvislost bude platit i pro ni.

Výzkum tedy ukazuje, že stojí za to přemýšlet nad tím, jak jednoduše podat téma, o kterém hovoříme. Záleží jak na obsahu, tak na obalu. Měli bychom se držet starého přísloví „V jednoduchosti je síla“. Složitá slova a komplikované větné konstrukce užívejme zdrženlivě. Samozřejmě je nutné blýsknout se sem tam nějakým esoterickým termínem, díky kterému budou mít odborníci v publiku dojem, že patříme do stejného kmene jako oni. Existuje navíc prokázaná souvislost mezi výší inteligence a rozsahem slovní zásoby, takže stojí za to naznačit posluchačům, že jste na tom spíše jako Goethe než jako sousedův labrador³. Jak sám Oppenheimer upozorňuje, přílišná jednoduchost a srozumitelnost může působit v některých situacích podezřele.

Poznámky:

1 – Např. na Stanfordské univerzitě se 86% procent studentů přiznalo k tomu, že záměrně píší své seminární práce složitým jazykem, aby vypadali chytřejší. Opravdu by mě zajímalo, jak by podobné dotazníkové šetření dopadlo u nás na katedře filosofie.

2 – Ale pozor! V jednom experimentu Oppenheimer získal překvapivé výsledky.  Jestliže si čtenář uvědomuje důvod, proč je zpráva obtížněji dekódovatelná, a tento důvod nesouvisí s kritérii hodnocení obsahu textu, bude spíše autorovu inteligenci přeceňovat. Pokud účastníci experimentu dostali text vytisknutý na tiskárně, ve které docházel toner, hodnotili autora příznivěji než kontrolní skupina, která obdržela perfektně vytisknutou kopii. Váš nečitelný škrabopis tedy nepředstavuje zásadní handicap, spíše naopak. Jen musíte čtenáře svých písemností předem upozornit, že trpíte nějakou hrůznou formou dysgrafie.

3 – Odhaduje se, že Goetheho aktivní slovní zásoba zahrnovala 50 000 – 90 000 slov (Young, Christopher, Gloning, Thomas, A History of German Language Through Texts. Routledge 2004, str. 248). Aktivní slovní zásoba průměrného českého romanopisce je prý asi 10 000 slov (J. Toman, Jak dobře mluvit, Svoboda 1974). Někde jsem četl, že chytří psi dokáží rozeznat asi 200 slov, ale jak je tomu s jejich aktivní slovní zásobou netuším. 

Použitá literatura:

D. M. Oppenheimer, "Consequences of erudite vernacular utilized irrespective of necessity: Problems with using long words needlessly", Applied Cognitive Psychology, 20(2) / 2005, 139-156.

Noah J. Goldstein & Steve J. Martin & Robert B. Cialdini, Yes!: 50 Scientifically Proven Ways to Be Persuasive, Free Press 2009