Nedávno jsem se díval na dokumentární film stanice BBC Temné charisma Adolfa Hitlera. Dokument zcela nenaplnil mé očekávání, těšil jsem se na hlubší analýzu Hitlerova charismatického vůdcovství. Obsahuje ale několik trefných postřehů a především zajímavé dobové nahrávky. Na dvou těchto záznamech jde dobře demonstrovat, jakým způsobem Hitler neverbálně ovlivňoval lidi kolem sebe. V tomto krátkém článku chci probrat tři prvky Hitlerovy neverbální komunikace, které mu spolu s dalšími faktory umožnily, aby působil jako dominantní, autoritativní vůdce. Které tři prvky to jsou?Prvním z nich je ovládnutí času ostatních. Jednou z tradičních strategií dominance je nechat druhé na sebe čekat. To si může pochopitelně dovolit jen ten, kdo věci řídí a kdo je v dané situaci mocnější. Skutečně mocní lidé nečekají na druhé, zatímco druzí obvykle čekají na ně. Odborník na neverbální komunikaci Allan Pease píše: „Čekaní je velmi účinný způsob, jak snížit postavení druhého a současně posílit postavení toho, kdo na sebe nechává čekat.“ Hitler si byl této skutečnosti velmi dobře vědom. V březnu roku 1939 například pozval do Berlína českého prezidenta Emila Háchu, aby s ním „prodiskutoval“ českou situaci. Ve chvíli, kdy Hácha v podvečer dorazil, se zrovna Hitler se svou suitou díval na romantickou komedii. Ribbentrop Háchu ohlásil, ale Hitler přikázal, aby ho nechal čekat, a nebohý český prezident se k diktátorovi dostal až po půnoci. Podobnou taktiku používal i u jiných diplomatů a státníků. O tom, jakou roli hraje čekání v mocenských hrách a jak utváří image vůdce, svědčí i projev, který Hitler přednesl 10. února 1933 k německému lidu poté, co se stal kancléřem. Hitler přichází na pódium, ale nezačíná mluvit hned. Místo toho nechá posluchače čekat. Napětí se stupňuje, zdá se, že Führerovo mlčení trvá celou věčnost. Jedná se o mistrovskou ukázku psychologie ovlivňování.
Hitler nechává při proslovu u příležitosti zvolení kancléřem své posluchače dlouho čekat
Druhým prvkem dominance je pohled. Existují společenské konvence, které regulují to, jak dlouho a jakým způsobem je vhodné dívat se na ostatní v různých situacích. Upřený, intenzivní pohled bez mrkání je silně dominantním, až agresivním signálem. Hitler ho používal často a velmi dovedně. Mnozí němci, kteří se s ním setkali, hovořili o tom, že se jeho pohledu nedá ubránit a bezesporu v nich zanechal silný dojem. I v době, kdy se válečné štěstí začalo od Německa odklánět a Hitlerovo charisma ztratilo přes veškerou Goebbelsovu snahu lesk, se pokoušel tímto způsobem uplatňovat svoji moc nad ostatními. Obrázek níže byl pořízen ve chvíli, kdy se Hitler loučí s maršálem Mansteinem. Na záznamu lze vidět, že Führer se Mansteinovi celou dobu, kdy s ním hovoří, dívá upřeně do očí.
Loučení s Mansteinem
Záznam zároveň odkrývá třetí prvek v Hitlerově repertoáru dominantních gest. Hitler v něm neobvykle dlouho, celých 34 vteřin, potřásá Mansteinovi rukou. Potřesení rukou je společenský rituál, který dokáže odhalit mnohé o postavení a mocenských vztazích těch, kteří se zdraví. Ten, kdo je ve vyšším postavení nebo na „svém“ území, obvykle rozhoduje, zda ruku podá a jak dlouho celý rituál bude trvat. Neobvykle dlouhým potřesením Hitler ovládá osobní prostor druhého a dodává svým slovům naléhavost. Několikrát prý končil štábní poradu tak, že vzal Mansteina za obě ruce a zapřísahal ho: „Vy mě v tom přece nenecháte!“
Naděje, které Hitler vkládal do svého polního maršála, se ale naštěstí nenaplnily. A protože Manstein na rozdíl od Führera válku přežil, dalo by se říci, že přes veškeré vůdcovské charisma ho v tom nakonec přece jen nechal.
Použité zdroje:
Hargreaves, Richard, Blitzkrieg Unleashed: The German Invasion of Poland, 1939, Pen and Sword 2013
Peas, Allan & Peas, Barbara, Řeč těla, Portál 2008
Rees, Laurence, Temné charisma Adolfa Hitlera, BBC 2012
2024 ©