Napoleon Bonaparte: Rozloučení se Starou gardou

Každý řečník stojí před otázkou, jak má promítnout sebe sama – svoji osobu, své zkušenosti a své zájmy – do své řeči. Má o sobě mluvit hodně nebo málo? Co má prozradit a co zamlčet? Jednoduchá odpověď neexistuje, záleží na situaci a publiku. Obecně se ale dá říci, že se většinou vyplatí být osobní, hovořit o vlastních zkušenostech, o vlastním pohledu na svět, o vlastních hodnotách. Dobrým příkladem proslovu, který je velmi osobní, je řeč královny Alžběty I. u Tilbury, kterou jsem rozebíral zde. Dvě třetiny projevu se týkají Alžběty samotné, nejčastějšími osobními zájmeny jsou „já“ a „moje“. Alžběta se v ní představuje jako sebevědomý vládce a nezpochybnitelný vrchol společenské pyramidy, ale přesto neztrácí ze zřetele zájmy svého publika. Je vůdcem, který snáší útrapy se svými lidmi.

Podívejme se teď na projev, který je zajímavý tím, že ukazuje tenkou hranici mezi zdravým sebevyjádřením a nezdravou sebestředností. Pronesl ho 20. dubna 1814 císař Napoleon před svými elitními vojáky, tzv. „Starou gardou“. Po neúspěšném ruském tažení a prohrané bitvě u Lipska Napoleon musel abdikovat. Zbytky svých nejvěrnějších shromáždil na zahradě zámku ve Fontainebleau. Statní, vysocí muži, před osudnou porážkou nejobávanější vojáci Evropy, tehdy vyslechli tato slova:

„Loučím se s vámi, vojáci z mojí Staré gardy. Dvacet let jsem vás doprovázel na cestě ke cti a slávě. Byli vždy vzorem odvahy a věrnosti, jak dnes tak i dříve, když se nám více dařilo. S muži jako jste vy bychom nemohli válku prohrát, ale byla by nekonečná a přerostla by ve válku občanskou, což by Francii přineslo jen větší utrpení.

Obětoval jsem veškeré své osobní zájmy pro blaho naší země.

Odcházím, ale vy, moji přátelé, budete dál sloužit Francii. Její blahobyt bylo to jediné, co mi leželo na srdci. Stále v něj budu doufat. Nelitujte mě – pokud jsem se rozhodl žít, je to pro oslavu vaší velikosti. Chci sepsat historii našich společných skvělých úspěchů. Sbohem, mí přátelé. Kéž bych každého z vás mohl přitisknout ke svému srdci.“

Je třeba přiznat, že řeč začíná skvěle. Představa vůdce, který doprovází své mužstvo na cestě za slávou, patří do té nejlepší vůdcovské tradice. Objevila se v pragmatické podobě už řeckých a římských myslitelů, kteří se zabývali vůdcovstvím. Například Sokrates vyslovil názor, že hlavní povinností vůdce je uspokojovat lidské potřeby. Myšlenku vůdce jako služebníka rozvinuli do extrémní podoby Ježíš a čínský mudrc Lao-C´¹. Pojetí vedení jako služby je lékem proti velkému pokušení, kterému lidé čelí – aroganci a pýše. Vůdce se samozřejmě na druhé straně nesmí stát otrokem své skupiny. Spíše než návodem k tomu, jak při vedení postupovat, je připomínkou, na co vůdci při svém přirozeném sebeprosazování nesmí zapomenout. Ti nejlepší z vůdců minulosti si to uvědomovali a díky tomu byli velmi přesvědčiví. Mahátma Gándhí, Abraham Lincoln, ale třeba i Alexandr Veliký², ti všichni měli v první řadě na zřeteli blaho svých lidí. Patří do této tradice i Napoleon? Podle toho, co řekl dále, spíše nikoli.

Zbytek řeči má totiž nádech špatného melodramatu. Napoleon svými dalšími slovy onu tenkou hranici mezi sebevyjádřením a sebestředností překračuje. Najednou je to on sám, kdo obětoval své osobní zájmy pro blaho Francie. Nabádá své vojáky, aby ho nelitovali. Jeho, kterého čeká relativní bezpečí a zajištěný život exilu, zatímco jeho muže budou čelit nejisté budoucnosti? Jen si to představte – Napoleon, píšící v pohodlné vile plné služebníků paměti, a v kontrastu s tím neutěšený osud jeho věrné gardy. Prezentuje sebe sama jako ústřední postavu tragédie, a mužstvo se dostává nezaslouženě do pozadí.

Možná jsem vůči Napoleonovi příliš tvrdý. Začátek i konec řeči se mu podařil. Na konci se obrací ke každému ze svých mužů, a obraz „přitisknout k srdci“ navozuje představu skutečné důvěry. Jestliže uvěříme Montfortově obrazu Adieux de Napoleon a la Garde imperiale, tak Napoleon své publikum dojal. Muži na něm vypadají opravdu pohnut. Jeden z nich se vrhá na císaře, aby ho objal, jiní vyhazují klobouky do vzduchu, nosič standarty si zakrývá tvář.

Řečnictví bylo v minulosti více emocionální, stačí si vzpomenout na teatrální gesto Patricka Henryho na konci jeho proslovu k sněmu v Richmondu. Ale nejde o to, že Napoleonův projev sklouzává do melodramatu, že je citově přepjatý. Jde spíše o to, že při jeho délce je v něm příliš mnoho „Já“. Jistě, jeho autor byl megaloman. Můžeme čekat, že se Napoleonův narcismus v tom, co říká, nějak projeví. Lidé jako on rozhodně dokážou za určitých okolností strhnout davy. Ale demokratická společnost potřebuje jiné vůdcovství. Inteligentní, informované publikum, očekává jiné vůdcovství. Spíše to Alžbětino. Skromnější, více zaměřené na „Vy“. Co myslíte?

¹ Lao-C´ v Tao te ťing: „Jak velké řeky a moře dokáží panovat / nad stovkami menších pramenů? / Jejich předností je to, že leží níže než ony; díky / tomu je dokáží ovládat. / A proto i mudrc, aby získal navrch nad svými lidmi, / musí hovořit, jako kdyby stál níže, / aby je mohl vést, / musí se postavit za ně“

² Postavit často arogantního, namyšleného Alexandra vedle Gándhího či Lincolna je poněkud kontroverzní. Ale podle toho, co o něm víme, mu skutečně velmi záleželo na tom, jak se dařilo jeho vojákům. Sdílel s nimi všechny těžkosti, po bitvách navštěvoval zraněné a osobně dohlížel na to, aby se jim dostalo potřebné péče. Údajně znal jména všech svých důstojníků. Přese všechny své lidské chyby si byl Alexandr vědom toho, že jedině uspokojením potřeb svých mužů si zajistí jejich lásku a oddanost.

Použitá literatura:

Adair, John, Leadership. Učte se od velkých vůdců, Computer Press, Brno 2006

Hale, John. R., Art of Public Speaking: Lessons from the Greatest Speeches in History, The Teaching Company

Bonaparte, Napoleon, Farewell to the Old Guard, získáno z http://www.historyplace.com/speeches/napoleon.htm