„Jdu na Peča Kuču. – Kam, proboha?“ Tak nějak reagovala minulý týden moje přítelkyně, když jsem jí oznámil, jak hodlám strávit páteční večer. Nejdříve pojala podezření, že se hodlám stát členem nějaké podivné sekty, ale poté, co jsme si záležitost vyjasnili, se přeci jen uklidnila a nakonec mě propustila. Vyrazil jsem do města a vše dopadlo tak, že jsem prožil příjemné chvíle ve společnosti inspirativních, zajímavých lidí.
Co je to Pecha Kucha? Toto japonské slovo znamená v překladu povídání, tlachání nebo pokec. Označuje zvláštní typ prezentace, při které řečník hovoří o nějakém tématu a použije přesně 20 slajdů, z nichž každý je promítnutý na plátně po dobu 20 sekund. Prezentace je tak stručná a hutná, trvá pouze 6 minut a 40 sekund. Pecha Kucha Night je potom společenským setkáním, na kterém vystoupí osm a více přednášejících. Obvyklými tématy jsou architektura, design a umění. Prezentující představují portfolio svojí tvorby nebo projekty na kterých právě pracují. Pecha Kuchu vymysleli v roce 2003 architekti Astrid Kleinová a Mark Dytham z tokijského architektonického studia Klein-Dytham Architecture. Za uplynulých dvanáct let se rozšířila do celého světa. Dnes už lidé se zájmem o kulturu a umění sdílejí své myšlenky ve více než 700 městech na čtyřech kontinentech.
A zdá se, že Pecha Kucha Night zakotvila pevně i v Olomouci, protože setkání, kterého jsem se účastnil, bylo už šesté v pořadí. Akce se konala v povznášejícím prostoru Husova sboru. Dorazil jsem krátce po osmé, zaplatil sto korun za lístek a usadil se strategicky dopředu, abych na všechno dobře viděl. Byl jsem samozřejmě zvědavý, jak všechno bude probíhat a jakou budou mít prezentace úroveň. V hale kostela sedělo kolem osmdesáti lidí, většinou mladší ročníky. Slajdy se promítaly na stěnu bíle omítnuté chórové apsidy, prezentující stáli s mikrofonem před oltářem.
Prezentací proběhlo celkem devět, tematicky z oblasti architektury, designu a umění, jak je pro Pecha Kuchu typické. Nejvíce mě zaujala fotografka Bet Orten s fotografiemi svítidel pro Preciosa Lighting, roztomilé bylo i vystoupení dvou designérek z ateliéru Zachumlání laní. Mezi umělce se vpašovala také nezisková organizace Švihák, jejíž zástupci přijeli až z Mariánských Lázní. Na vystoupeních bylo vidět, že autoři představovaných projektů jsou lidé, kteří mají svoji práci rádi a věří tomu, co dělají. Ne všichni z nich byli dobří řečníci, ve skutečnosti mě formální úroveň prezentací spíše zklamala, ale když jsem seděl v strohém, monumentálním sále, tak jsem si uvědomoval, že o to tady tak úplně nejde. Důležitá byla ta tvůrčí energie, která z řečníků vyzařovala, a příjemná atmosféra celého setkání.
Nicméně toto je blog o rétorice, nikoli o umění, takže se ještě u formální stránky Pecha Kucha prezentací zastavím. Díky přesně stanovenému formátu (20 slajdů, každý 20 sekund) představuje taková akce výzvu pro řečníky, a ne každý obstojí. Pecha Kucha přináší určité problémy, se kterými se řečník musí vypořádat. V čem tyto problémy spočívají?
Za prvé, 6 minut a 40 sekund je krátká doba, a prezentující se musí zamyslet nad tím, jak ji smysluplně vyplnit. Původní myšlenka Pecha Kucha spočívala v tom, že díky časovému omezení bude prezentace svižná a posluchači udrží pozornost. A opravdu, témata se v průběhu večera střídala jako ve zrychleném filmu. Má to své přínosy – možnost vystoupit dostane více lidí a je zaručené, že se posluchači nestihnou nudit. Je to formát odpovídající naší rychlé, neustále se kupředu řítící době. Potíž ale vidím v tom, že prezentující se do stanoveného času snažili dostat co nejvíce informací. Prezentace tak působily hodně uspěchaně, myšlenky byly jen nahozeny, aniž by měly čas rezonovat v myslích posluchačů. Při tak krátkém čase stojí prezentující před otázkou, jestli upřednostnit šířku, tedy větší množství témat, nebo hloubku, tedy podrobněji zpracované menší množství témat. Většina z nich volí tematickou šířku – mají toho přece tolik na srdci a chtěli by představit pokud možno všechno, co dělají. Z prezentace s tak vytrácí příběh a stane se z ní pouhý výčet představovaných projektů. Nepopírám, že někdy tento přístup může být oprávněný, ale já osobně bych se přiklonil k tomu, že vhodnější je množství témat redukovat. Zdá se, že i výzkumy z oblasti marketingu a kognitivní psychologie (jak vysvětluje například Jonah Berger ve čtvrté přednášce kurzu How Ideas Spread) poukazují, že je lepší vsadit na jednu dvě hlavní myšlenky, pokud chcete, aby si lidé něco z vaší prezentace zapamatovali.
Za druhé, skutečnost, že časování slajdů je pevně dané a každý z nich se po dvaceti sekundách nemilosrdně vymění za nový, přináší obtíže s tempem přednesu. Přednášející s tím docela zápasili, někdy na ně slajdy následovaly příliš rychle za sebou a jindy nevěděli, co dalšího ke slajdu říci. Někteří z nich dokonce vypadali, jako kdyby si časování předtím vůbec nevyzkoušeli. Ačkoli to na jedné straně vyvolávalo humorné situace, na straně druhé to prostě nepůsobilo profesionálně. V optimálním případě jsou slajdy vizuální podpora, která slouží k podtrhnutí toho, co řečník sděluje. Možnost mít kontrolu nad přechody od jednoho ke druhému je nesporně výhodou. Pokud tato možnost chybí, je potřeba to vykompenzovat jejich promyšleným návrhem a dobrou přípravou. Ta nejzajímavější kreativní řešení vznikají z omezení, kterým čelíme. Z tohoto pohledu je Pecha Kucha zajímavou příležitostí. Kéž by i tady platilo to, co píše John Maeda ve své knize Laws of Simplicity, že „na poli designu existuje názor, že čím více je omezení, tím lepší je výsledek.“ Vyžaduje to ale nad prezentací dopředu důkladně přemýšlet, a na to zatím nejsme, jak se zdá, příliš zvyklí. Jestli šance udělat skvělý dojem na osmdesát lidí za tu mentální námahu stojí, na to si musí odpovědět sami prezentující.
Takže to byla šestá olomoucká Pecha Kucha Night. Díky pořadatelům za to, že se v Olomouci podobné akce konají. Teď by to ještě chtělo, aby někdo dostal do Olomouce TEDx. Konference moderních trendů a technologií by se v krásné historické architektuře našeho města vyjímala skvěle…
2024 ©