A máme zde druhé kolo zápasu mezi Brutem a Markem Antoniem! Zatím, jak se zdá, vítězí Caesarův vrah Brutus. Dav je na jeho straně a několik nadšenců ho chce dokonce prohlásit za císaře. Jenže náš římský „Rocky“ se nevzdává snadno, a uvidíme, jestli se Brutovi jeho teatrální gesto s dýkou vyplatí…
(Text řeči Marka Antonia najdete na: http://www.ibiblio.org/ais/speechan.htm)
Oproti Brutovi je Marcus rafinovanější a své skutečné záměry odkrývá postupně. Jeho proslov je delší a tematicky bohatší. Tón řeči se v průběhu několikrát změní. Marcus rozehrává před posluchači téměř divadelní představení, ve kterém nepředkládá jen rozumové argumenty, ale apeluje především na city.
Marcus dobře ví jedno − pokud by se jednoduše snažil posluchače přesvědčit, že vražda Caesara byla špatná, nedosáhl by svého. Místo toho nejdříve s Caesarovou vraždou zdánlivě souhlasí. Dokonce Bruta chválí. Jestliže začnete přesvědčovat někoho o tom, že jeho názor je chybný, bude se pravděpodobně snažit obhájit. Lidé se neradi mýlí, a často udělají všechno proto, aby své názory obhájili. Snažíme se bránit naše Já proti hrozbám z okolí, a skutečnost, že někdo nesdílí naše postoje a přesvědčení vnímáme jako ohrožující. Přímou konfrontací by Marcus nezískal posluchače na svoji stranu, a proto na začátku vůči vraždě nijak nevymezuje. Prohlašuje, že nechce Caesara obhajovat, pouze pohřbít: „I come to bury Caesar, not to praise him.“
Podobnou taktiku doporučuje například expert na vyjednávání R. Dawson obchodníkům. Představme si, že chcete někomu prodat auto s dieselovým motorem. Váš potenciální zákazník řekne, že se mu auto líbí, ale že dieselovým motorům nevěří, protože už dva jeho známí měli s tímto typem motoru velké problémy. Zkušený obchodník zákazníkovi jeho názor nevyvrací ihned, ale nejdříve zdánlivě souhlasí. Může zareagovat například takto: „Vidím, že máte podobný pocit jako někteří moji ostatní zákazníci. I oni si mysleli, že dieselové motory jsou méně spolehlivé než benzínové. Když se ale na věc podívali blíže, tak zjistili, že…“ Tato taktika zabraňuje tomu, aby zákazník zaujal soupeřivý postoj. Obchodník říká zákazníkovi, že jeho názor akceptuje. Z dialogu se tak nestane soutěž o to, kdo koho přesvědčí.
Smířlivým tónem získá Marcus prostor pro svůj útok na Brutův charakter. Celou řečí se jako červená niť vine téma důvěryhodnosti. Marcus se stylizuje do role prostého Římana, který říká jen to, co si myslí:
„I am no orator, as Brutus is;
But, as you know me all, a plain blunt man,“
Zároveň se postupně snaží nahlodat přesvědčení publika o tom, že Brutus je čestný a pravdomluvný muž. Využívá k tomu několik prostředků. Za prvé Bruta přehnaně chválí. To, že Brutus je čestný muž, několikrát zopakuje. Tato přehnaná chvála má na mysl posluchačů protikladný účinek – začnou o Brutových čestných úmyslech pochybovat. Za druhé systematicky vyvrátí tvrzení, které je základem Brutovy argumentace, totiž to, že Caesar byl příliš ambiciózní. Uvede vždy protichůdný příklad a pak zasadí semínko pochybností do mysli posluchačů provokativní otázkou:
„You all did see that on the Lupercal,
I thrice presented him a kingly crown,
Which he did thrice refuse: was this ambition?
Yet Brutus says he was ambitious“
Na konci této úvodní pasáže je Brutova důvěryhodnost prakticky v troskách. Marcus ale potřebuje něco více než jen zasít pochybnosti. Technické K.O. je pro něj příliš málo. Chce Caesara pomstít, a k tomu potřebuje vybudit vášně posluchačů.
Marcus se při své řeči projevuje jako skvělý herec. Ponechme stranou otázku, zda jsou pocity, které vyjadřuje, autentické, a zaměřme se spíše na to, jak tyto pocity účinkují na publikum a jakými jazykovými prostředky ovlivňuje pocity posluchačů. Tón jeho řeči se několikrát změní. Na začátku působí téměř rezignovaně. Následuje teatrální smutek a pauza, díky které může s plnou silou doznít jeho zpochybnění Brutovy cti. Projeví rozohnění, lítost nad mrtvým Caesarovým tělem, v ironii vyjádřenou nenávist k Caesarovým vrahům. To vše pomáhá udržet zájem davu. Emoce také dodávají osobní váhu tomu, co říká. Aby rozjitřil představivost posluchačů využívá metafory a nadsázky („My heart is in the coffin there with Caesar…“, „O, what a fall was there, my countrymen! Then I, and you, and all of us fell down…“, „…the most unkindest cut…“1) Jeho řeč obsahuje silné kontrasty, např. když hovoří o tom, že Brutus bodl svoji oběť „prokletou ocelí“, i přesto, že byl „Caesarův anděl“.
Jsme uprostřed zápasu, kde je povoleno vše. A Marcus toho využívá. Jeho protivník se spolehl pouze na sílu slov. Věci samotné jsou ale výmluvnější než slova. Marcus využije hned tři předměty k tomu, aby zapůsobil na své posluchače: Caesarovu závěť, jeho plášť a jeho pobodané tělo.
Způsob, jakým zachází se závětí, je mistrný. Nepřečte její obsah posluchačům ihned, místo toho jen naznačuje, co v ní je a jak je to důležité. Lidé jsou zvědavá stvoření. Když jim ukážete tajemnou schránku a prohlásíte, že její obsah jim změní život, určitě získáte jejich zájem. Marcus si opakovaně pohrává se zvědavostí posluchačů, nechá ji vystupňovat na téměř nesnesitelnou úroveň, a naoko dělá drahoty. Závěť ukáže až v poslední chvíli, a zatluče tím poslední hřebík do rakve konspirátorů. Podobně například Steve Jobs při představování nových produktů využíval přirozenou lidskou zvědavost. Obvykle nejdříve jen naznačil, o co se jedná. Ukázání nového produktu na scéně pak bylo dobře načasovaným, dramatickým momentem (např. http://www.youtube.com/watch?v=OIV6peKMj9M) Caesarův plášť představuje pro Marka další skvělou pomůcku, díky které může rozehrát scénu plnou emocí. V této pasáži je osobní, zmiňuje idylickou chvíli, kdy viděl Caesara, jak si poprvé plášť oblékl po vítězství nad nepřátelským kmenem. Dramaticky nabitými slovy popisuje Caesarovo zavraždění, konkrétní díry a krvavé skvrny na plášti spojuje s konkrétními jmény konspirátorů. Z vraždy se stává něco, co je skutečné a hmatatelné. Scéna vrcholí v okamžiku, kdy Marcus odkryje Caesarovo tělo, a otevřeně prohlásí o konspirátorech, že jsou zrádci. V davu to vře, a zanedlouho rozvášnění Římané vyrazí do ulic pomstít Caesarovu smrt.
Náš zápas tak končí už ve druhém kole! Brutus je se zlámanými kostmi odnášen z ringu a Marcus Antonius si spokojeně mne ruce. Může být plným právem spokojený. Podařil se mu husarský kousek, dosáhl nejvyšší mety řečnického umění – přesvědčil o své myšlence nepřátelsky naladěný dav. Shrňme si, co mu při tom pomohlo:
1. Dobře porozuměl situaci, ve které se ocitl a dokázal zvolit vhodné řečnické prostředky. Projevil dokonalé porozumění pro to, co rozněcuje srdce posluchačů. Vyvolal dojem, že je jedním z nich.
2. Získal si pozornost silným úvodem, ve kterém naoko souhlasil s aktuálním přesvědčením posluchačů.
3. Obratně zpochybnil důvěryhodnost svého protivníka ironií a logickou argumentací.
4. Projevil své city tím pravým způsobem a v pravou chvíli.
5. Použil konkrétní předměty k ilustraci svých slov.
1 – Dvojitý superlativ se v Shakespearových dobách používal jako dramatizační prostředek. V dnešní standardní angličtině se jedná o gramatickou chybu. (Peters, Pam, The Cambridge Guide to English Usage, Cambridge University Press, 2004)
Použitá literatura:
Agee, Rebecca G., Brutus and Mark Antony: an analysis of their pervasive styles of persuasion, získáno z http://ageer370.wordpress.com/brutus-and-mark-antony-an-analysis-of-their-pervasive-styles-of-persuasion/
Dawson, Roger, Setting the Climate for a Non-Confrontational Negotiation, získáno 19.12.2012 z http://www.rdawson.com/articles/non-confrontational.html
Hale, John. R., Art of Public Speaking: Lessons from the Greatest Speeches in History, The Teaching Company
Shakespeare, William, Julius Caesar, získáno z http://www.shakespeare-literature.com/Julius_Caesar/index.html
2024 ©