Dnes se podíváme na slavný rétorický souboj ze Shakespearovy hry Julius Caesar (http://www.shakespeare-literature.com/Julius_Caesar/9.html). Do ringu vstupuje na jedné straně Brutus a na druhé straně Markus Antonius. Oba jsou zkušení řečníci, oba dokáží posluchače získat na svoji stranu a mistrovsky zvládají umění psychologické manipulace. Kdo zvítězí - muž, který usmrtil Caesara, nebo budoucí milenec královny Kleopatry? Na koho sázíte?
Druhá scéna třetího aktu Shakespearovy hry představuje ukázku skvělého řečnického umění. Shakespeare v ní rozehrává dramatický zápas slov, emocí a ironie. Julius Caesar byl v předchozím aktu zavražděn. Brutus předstupuje před římský lid, aby objasnil důvody vraždy a ospravedlnil ji. Pronese krátkou řeč, po které se před lidmi objevuje Markus Antonius. Dle dohody smí pronést nad mrtvým Caesarovým tělem smuteční řeč, nesmí však hovořit proti konspirátorům. Markus ovšem nehodlá Caesara pohřbít bez pomsty. Podaří se mu obrátit zprvu nepřátelsky naladěný dav na svoji stranu. Rozvášněný dav nakonec vyráží vypálit obydlí konspirátorů a spokojený Markus si mne ruce:
„Now let it work. Mischief, thou art afoot,
Take thou what course thou wilt!“
Pojďme podrobněji rozebrat zápasnický styl našeho prvního protagonisty. Shakespearův Brutus je přímý, čestný muž a zároveň vynikající řečník. Řeč, kterou pronese, je krátká a přímočará, ale umně v ní využívá řečnických figur a dovedně kombinuje racionální a emocionální argumentaci. Jeho cílem je objasnit publiku důvody, které ho vedly k usmrcení Caesara.
Brutus prezentuje skutečnost, že zavraždil Caesara, jako něco, co udělal pro své posluchače. Snaží se publikum přesvědčit, že sporný čin vykonal pro jejich dobro. Nadosobní hodnoty - láska k vlasti, obecné blaho - jsou pro něj důležitější, než osobní prospěch. Obětoval se pro Římany, protože láska k Římu pro něj znamená více než láska k Caesarovi.
Brutus se snaží v publiku vzbudit dojem, že nemohl nechat Caesara naživu. Před římskými občany stály podle něj pouze dvě alternativy - pokud by Caesar žil, ze všech mužů by udělal „otroky“, pokud bude Caesar zabit, všichni muži budou i nadále svobodní. Klasický topos svobody a zotročení je zde spojen se sofistickou argumentační taktikou, ve které řečník před posluchači živě vykreslí pouze dvě možné alternativy budoucího vývoje, z nichž jedna je krajně nežádoucí, zatímco druhá vypadá lákavě. Předvídat budoucnost je složité a možných alternativ budoucího vývoje obvykle bývá více. Řečník takticky využívá zjednodušené, černobílé podání budoucnosti (buď - anebo) k tomu, aby publikum přiměl souhlasit se svými záměry. „Když si koupíte tento nejnovější model Porsche, ženy po vás budou šílet. Když si ho nekoupíte, zůstanete navždy na ocet!“, snaží se nalákat prodejce vozů svého potenciálního zákazníka...Ale nestačilo by si pořídit zánovní BMW?
Brutus ve své řeči následně umně využívá paralelismů. Opakování s variacemi a rytmus dodávají této části proslovu dramatický ráz:
„As Caesar loved me, I weep for him; as he was fortunate, I rejoice at it; as he was valiant, I honour him; but, as he was ambitious, I slew him. There is tears for his love; joy for his fortune; honor for his valor; and death for his ambition.“
Všimněte si trojčlenného schématu 3+1, které se dvakrát opakuje. Trojka představuje v rétorice jakési magické číslo - zdá se, že prvky řeči uspořádané do triád bývají obzvláště efektní. Číslo tři se považuje za ideální pro aktivizaci paměti a je spojeno s bohatou symbolikou. Trojčlenná schémata objevíte v prezentacích Steva Jobse i proslovech J.F. Kennedyho a Baracka Obamy. Je náhoda, že Dumasovi mušketýři byli tři a jeden k tomu?
Trojice se objevuje i v další části Brutova proslovu, ve které se obrací se třemi otázkami na své publikum. Dává posluchačům zdánlivou šanci vystoupit proti svým argumentům. Ve skutečnosti ale pobídku formuluje tak, že by se ozval jen blázen - ten, kdo by se přihlásil o slovo, by potvrdil, že není Římanem, nemiluje svou zemi a chce být otrokem. Není divu, že Římané mlčí. Protože se nikdo neodváží promluvit, vyvozuje Brutus, že všichni s Caesarovou smrtí souhlasí (saltus in probando aneb skok v důkazu).
Ve chvíli, kdy vchází Markus Antionius s Caesarovou mrtvolou, má Brutus dav v hrsti a svůj projev zakončí patetickou scénou, ve které nabízí svůj život lidu. Pokud si to lidé budou přát, ukončí svůj život tou samou dýkou, kterou probodl zpupného Caesara. Netuší přitom, že jeho vítězství je jen dočasné. Nepodařilo se mu svého oponenta knokautovat, zatím vyhrává pouze na body. Brutův projev je působivý, ale na samém konci přece jen sebevědomý Brutus udělá zásadní chybu. Nevyužije moci, kterou nad lidmi má, místo toho odchází ze scény a dává slovo Markovi Antoniovi. A ten dokáže, že mít poslední slovo je důležité - ale o tom si povíme až ve druhém díle tohoto článku.
Použitá literatura:
Agee, Rebecca G., Brutus and Mark Antony: an analysis of their pervasive styles of persuasion, získáno z http://ageer370.wordpress.com/brutus-and-mark-antony-an-analysis-of-their-pervasive-styles-of-persuasion/
Shakespeare, William, Julius Caesar, získáno z http://www.shakespeare-literature.com/Julius_Caesar/index.html
2024 ©